#45023Proplacení smlouvy zaniklé dle §2006 OZ

Stav stížnosti

Celková doba trvání

Detail stížnosti

Vyjádření dTestu

Jelikož z obsahu stížnosti není možné zcela patrné, o jaký typ smluvního ujednání jde, přikládáme pro přehlednost vymezení zprostředkovatelské, resp. příkazní smlouvy:
Z obvyklého chápání pojmu i z kontextu ostatní právní úpravy lze dovodit, že se zprostředkováním rozumí faktická činnost zprostředkovatele, jejímž cílem je zajistit, aby měl zájemce reálnou možnost (příležitost) uzavřít určitou smlouvu. Předmětem zprostředkování naproti tomu není zastupování zájemce zprostředkovatelem, zprostředkovatel nejedná jménem zástupce ani na jeho účet, také zprostředkovávanou smlouvu uzavírá zájemce vlastním jménem, resp. bez zastoupení zprostředkovatelem. Pokud by smluvní strany sjednaly oprávnění zprostředkovatele činit právní jednání jménem či na účet zájemce, nejednalo by se v tomto rozsahu o zprostředkování, ale o závazek jiného typu (zejm. o příkaz či komisi).

Zprostředkování je v mnoha ohledech blízké příkazu. Podstatou obou závazků je činnost jedné smluvní strany vyvíjená ve prospěch strany druhé, předmět zprostředkování je však vymezen výrazně užším způsobem a omezuje se pouze na zajištění příležitosti k uzavření smlouvy. Na rozdíl od příkazu nezahrnuje zprostředkování zastupování druhé strany, spočívá pouze v činnosti faktické a je pojmově vždy úplatné. Nezbytným předpokladem práva na odměnu (provizi) zprostředkovatele je zajištění příležitosti uzavřít smlouvu, příkazník má naproti tomu právo na odměnu zásadně i tehdy, pokud výsledek jeho činnosti nenastal (srov. § 2438 odst. 2 obč. zákoníku).

Zájezdem ve smyslu § 2521 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je dle § 1b zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, soubor alespoň dvou různých typů služeb cestovního ruchu podle § 1a téhož zákona. V řešené věci proto na první pohled nelze na základě uvedených informací dovodit, že se o zájezd ve výše uvedeném smyslu jedná.

Nicméně při hlubším zamyšlení se nad daným případem dojdeme k opačnému závěru. V souladu s § 5 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. Pokud cestovní kancelář - silnější smluvní strana, povinna jednat ve svém oboru podnikání pečlivě a profesionálně - dá spotřebiteli najevo, že s ním uzavírá smlouvu o zájezdu ve smyslu § 2521 odst. 2 občanského zákoníku, průměrný spotřebitel (termín využívaný judikaturou Soudního dvora EU, Ústavního soudu ČR i obecných soudů) se oprávněně domnívá, že uzavírá smlouvu o zájezdu, a že mu v případě vady zájezdu budou ze zákona náležet určitá práva. Jedním z těchto práv je, že v případě odstoupení pořadatele od zájezdu z důvodu mimořádné okolnosti náleží spotřebiteli navrácení všech uhrazených plateb, a to bez povinnosti hradit odstupné.

Pokud následně cestovní kancelář spotřebitele informuje o tom, že mu plnou cenu nevrátí s tím, že si spotřebitel "objednal u naší CK zajištění vstupenek na MS v hokeji" a že vlastně vůbec nebyla uzavřena smlouva o zájezdu, zkracuje podle našeho názoru spotřebitele na jeho právech, neboť dle § 5 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že pokud jedná podnikatel bez řádné péče, jde to k jeho tíži. Vzniklá situace není ničím jiným než důsledkem toho, že cestovní kancelář označila jednání v rozporu s požadavkem pečlivosti formálně nepřesně, čímž mohla spotřebitele zmást. V souladu s výše uvedeným by podle nás odpovědnost za "nedorozumění" měla nést cestovní kancelář a vrátit spotřebiteli veškeré jím uhrazené platby v plné výši. Ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany je důležitou součástí ústavního pořádku vyplývající z garance rovnosti před zákonem, což judikoval i Ústavní soud ČR v nálezu I.ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013.

Máme za to, že tento náš závěr platí i přesto, že obecně dle § 555 občanského zákoníku platí, že právní jednání se posoudí dle svého obsahu, nikoliv dle své formy (resp. označení).

Domníváme se, že možným řešením by při odmítnutí společnosti uznat závazek jako smlouvu o zájezdu rovněž byl postup, během kterého by spotřebitel mohl namítat, že byl ze strany cestovní kanceláře uveden v omyl o podstatné okolností ve smyslu § 583 občanského zákoníku. Podstatnou okolností by zde byla povaha závazku, neboť spotřebitel byl silnější smluví stranou formálně ujištěn, že se jedná o smlouvu o zájezdu, ačkoliv tomu tak fakticky nebylo. V takovém případě by byla smlouva neplatná a strany by měly povinnost vrátit si to, čím původně plnily. Spotřebiteli by tedy (opět) náleželo navrácení plné kupní ceny.

Nepodaří-li se spor vyřešit smírnou cestou, má spotřebitel možnost obrátit se na mimosoudní řešení sporů při České obchodní inspekci. Tato služba je bezplatná. Odkaz na podání návrhu na zahájení mimosoudního řešení sporů je možné vyhledat na webové adrese https://www.coi.cz/informace-o-adr/.

Vyjádření dTestu

Společnost byla o podané stížnosti informována, bohužel však dosud neprojevila zájem se k případu vyjádřit. Vzhledem k tomu, že služba VašeStížnosti.cz funguje na principu oboustranné dobrovolnosti, jsme nuceni stížnost uzavřít.

V případě potřeby další konzultace se spotřebitel může obrátit na naši poradnu na telefonní lince 299 149 009. Spotřebitel má také možnost obrátit se na mimosoudní řešení sporů při České obchodní inspekci. Více informací o mimosoudním řešení sporů je možné vyhledat na webové adrese www.adr.coi.cz.